Kupodivu mě k tomu přivedly mé tašky. Spíš bych čekala, že to bude naopak, že se budu zajímat o oblečení, jeho užívání a dopad na životní prostředí a v návaznosti na to začnu šít tašky z nepotřebného textilu, abych tak mikrominimálně přispěla ke snížení textilního odpadu. Jenže to bylo přesně obráceně!
Začala jsem šít tašky z použitého textilu. A to jen proto, že se mi líbilo vzít věc, která je vlastně určena k likvidaci a updatovat jí na něco nového, pěkného, co se zase využije. Víc jsem za tím na začátku neviděla. Když jsem si pak založila účet na Instagramu a začala se orientovat v tajemném světě hashtagů, a probírala se těmi, které bych tak nejlíp přiřadila ke svým postům, začaly se mi otvírat témata jako je fast fashion, slow fashion… a zůstala jsem koukat, co je to za jeden obří problém.
Fast fashion – definice říká, že se jedná o velmi levnou a lehce dostupnou módu, která se vyrábí v obrovském množství, bez ohledu na životní prostředí nebo na pracovní podmínky zaměstnanců.
Nemusela jsem nic složitě studovat a přemýšlet, jak já sama bych se k tomu mohla postavit. Ona stačí maličkost, NEnakupovat oblečení, které NEpotřebujeme… jen tak, pro chvilkové zvednutí nálady, nebo proto, že to tričko stojí jen 100 kč! Míň než kafe ve Starbucksu! Zcela upřímně je to pro mě mnohem jednodušší věc, jak změnit něco ve svém udržitelném přístupu v životě, než třeba eliminovat spotřebu plastů, kde mám stále co zlepšovat.
Jak jsem si řekla, tak jsem i udělala. Od té doby jsem si nekoupila nic ve fast fashion obchodě. Nebylo to nijak bolestné, ani jsem nepociťovala abstinenční příznaky. Určitě v tom hraje roli i to, že jsem nikdy nebyla žádný shopaholik, nicméně když jsem si kupovala oblečení, tak jsem prostě šla do toho obchodního centra, obešla H@M, Zaru, Orsay, apod.… a jiné možné cesty jsem vlastně ani neznala.
Ty jsem objevila právě až v návaznosti na toto rozhodnutí. A že těch cest je spoustu! Asi nejideálnější je nekupovat nic a nosit to, co máme doma. To zní krásně, pohádkově a uvědoměle, ale přeci jen jsme ženy (myslím, že ve většině případů, kdo toto čte😊), a tak máme čas od času potřebu si něco novýho pořídit. Jsou ale i jiné a mnohem víc zajímavější možnosti. Je to například swap (výměna) oblečení, nákup v second handu nebo si něco ušít (nebo si nechat ušít od lokálního výrobce). Nejenom že uspokojíme svojí potřebu pro novou věc, ale zároveň z takto získaného kousku máme mnohem větší radost. Máme k ní od začátku vztah, víme, proč jsme si jí pořídili a těšíme se na každý okamžik, kdy jí budeme s láskou nosit 😊 A budeme jí nosit mnohokrát a mnoho let. Taky to zní trochu jako pohádka, ale dá se k tomu dospět, nebo se k tomu alespoň přiblížit.
Ve finále není ani špatně, když se nám ty šaty v Zaře fakt líbí, tak si je prostě koupit. Myšlenku pomalé módy nechápu jako totální bojkot fast fashion obchodů a jejich oblečení. Ale že je to o tom, zbytečně neživit roztočené kolo poptávka – nabídka náhodnými a neuvědomělými nákupy.
Nicméně aby nám ten šatník takhle pěkně fungoval a my jsme z něj měly opravdu radost je potřeba ho mít trochu promyšlený. Vědět, co mi sluší, co nosím, ideálně aby se to dalo všechno se vším kombinovat… má to i odborné názvy – kapsulový / efektivní / minimalistický šatník. Ač jsem si myslela, že je to něco děsně jednoduchého, tak teda opravdu není 😊 Nebo alespoň pro mě ne a chci na tom ještě zapracovat. Ale už teď jsem moc spokojená s kroky, které se mi podařily v rámci nákupu oblečení udělat! A jak jste na tom vy?
Ahoj Péťo, moja príhoda je zo sťahovania do nového bytu: môj manžel rad hromadi veci, zbiera kovové krabičky, mince, stare foťáky, prvé čísla časopisov, staré modelárske časopisy, a podobne. Keď sme kúpili nový byt tak som mu oznámila, že do nového bytu si ja beriem len 1/3 veci co mam a co mame spoločne a požiadala som ho aby to spravil tiež. Bolo to ťažké a nakoniec sme zobrali asi len 40% toho, čo sme mali, ostatne išlo do Krízového centra pre matky s deťmi, kamošom, a časť sme preniesli na chatu. Oblečenie co sme nepotrebovali sme tiež posunuli niekomu kto mal záujem. Bohužiaľ po dvoch rokoch sa nám veci zase začali hromadiť a keďže nemáme pri byte žiadnu komoru, ani kobku tak sme zase museli absolvovať podobne cvičenie aj v novom byte. A tak sme si to zvykli robiť asi 2x ročne, začíname od oblečenia. Musím sa priznať že niektoré kúsky si nechám a robím z nich textilné mandaly, ktoré potom rozdávam kamarátom. Niekedy sa aj tie kúsky z ktorých sa chystám niečo urobiť rozmnozia a musím sa pustiť aj do nich a zredukovať to. Proste – oblečenie aj keď si kupujeme minimum sa nám množí, asi je dobre si urobiť rituál z tých redukovacich cvičení a mat poloprazdne skrine, byt, v ktorom sa dá dýchať.
A malému želám rýchle uzdravenie a už žiadnu bolest😁
Ahoj Adi! Děkuju za komentář. No, ty typy lidí, co rádi hromadí, to je někdy náročný… asi je ve finále dobře, že nemáte tolik úložných prostorů a jste tak nuceni pravidelně redukovat. Přesně, není nad prostor a vzduch, než být zavalen věcmi! Ale taky mám pocit, že ač se k tomu snažim přistupovat zodpovědně, tak ty dětský věcičky na mě vypadávají odevšad 🙂 Ale je super, že o tom přemýšlíme a děláme nějaký kroky ke zlepšení. A pošli mi prosím foto té textilní mandaly, to jsem zvědavá, jak to vypadá 🙂 Pa
Presne ako pises, Peti. Kapsulovy satnik je cela veda, tiez to skusam, ale stale to nie je ono. Tak aspon nosim, co mam a nekupujem nove veci. Najnovsie to robime v praci tak, ze ak niektora kolegyna triedi satnik, vzdy najskor donesie veci do prace. Ono sa stale niekto najde, kto si nieco vyberie. A mas z toho aj dobry pocit, ze to neskonci niekde v kontajneri.
Andy, tak to jsem ráda, že v tom kapsulovém šatníku netápu sama 🙂 A vaše praxe v kanceláři zní dobře, dá se z toho ve finále udělat i příjemná akce s kolegyněmi, poklábosit, popít kafe, skouknout věci… odpočinout si od práce, to zní dobře! 🙂